ENERGIA NATURA > BLOG > Rozumem ani vůlí úspěšný vztah nezískáte (7.5.2014)

Rozumem ani vůlí úspěšný vztah nezískáte

07. května 2014      Rubrika: Rady na každý den, Vztahy, vztahy, vztahy
Jazyk:

Odhodlání a pevná vůle je pěkná věc, ale každý zkušený milovník říká - je to o charismatu, a to nejde naučit. Je to pravda? A charisma, co to vlastně je? Ženy říkají, že jim nejde o peníze, ale když se někde objedví prachatý dědek s pleší, tak hned vystartují na lov. Tak jaképak charisma.

 

Vzpomínám si sebe před mnoha lety. Mladý, nadějný podnikatel, byly zde i první materiální úspěchy, pohledný bych taky mohl být, prostě dobrá partie. Tak nějak podobně jsem provedl své „objektivní“ sebehodnocení. A teď vzhůru na lov! Ale ouha. Dotyčný předmět mého zájmu, mladá nenápadná slečna, vůbec ne tak „perspektivní“ jako já, neprojevovala patřičný zájem.To jsem nechápal. A tak jsem si vytkl další podnikatelský cíl – dobít ji, tu nedobytnou pevnost! Několik pokusů, a ono nic. Jak to píší v lifestylových časopisech? Při výběru budoucího partnera musí ženy cítit v muži perspektivu, oporu, materiální zázemí. Je potřeba ukázat moji perspektivu, materiální zázemí! A výsledek? Našla si jiného naprosto neperspektivního týpka, který nesplňoval vůbec nic.

Můj bývalý spolužák, k tomu poznamenal. „Člověče neblbni, s materiálním zázemím můžeš jit na starší, u dvacítky to nemá smysl, jí to nezajímá.“. Aha! Takže jinak. A zkusil jsem nahodit udici jinam. Zasekla hned první. Splňovala všechna moje kritéria – byla z dobré rodiny, perspektivní, ctižádostivá, pohledná, snažila se, …, ale já se cítil jako hlupák. Prostě to šlo moc snadno. (Ale to jsi přeci tak chtěl – říkal mi můj vnitřní hlas). No ano, ale já jsem k ní vlastně nic necítil. Sympatie, to ano, ale skutečnou vášeň a lásku, to ne. A štvalo mě to.

Napřed jsem byl v křeči já, a výsledek byl tristní. Pak jsem byl stále v křeči, ale tak nějak jsem si vyčistil hlavu, a moje podvědomí mi našlo můj zrcadlový obraz (vždyť to bylo tvoje přání, tak jsi to přeci ve skutečnosti chtěl). No, to se na to vykašlu. Správně. Pokud jste v podobné situaci, vykašlete se na to. Je to první dobrý krok k vašemu vysněnému vztahu a vytouženému partneru. V každém vztahu totiž zrcadlíme sami sebe. Podívejte se na svého partnera. Je stejný jako vy nebo odlišný? Klasik říká –protiklady se přitahují. Ale já s tím tak úplně nesouhlasím. Nesouhlasím s těmi protiklady.

Pokud totiž máte vedle sebe někoho, o kom okolí říká, že je vaším protikladem, tak to je jen vaše vlastní zrcadlo toho, jaký/jaká byste chtěl/chtěla být. A proč se spolu nemůžete snést? No protože vaše představa jiného já, která se vám zhmotnila ve vašem partnerovi, je pro vás neúnosná. Když to vidíte v reálu, zhmotněné, z masa a kostí, tak si říkáte „ale ne, tahle jsem si nepředstavoval/la“. Ale ano.

Spoustu lidí si najde svůj protiklad v domnění, že tak by chtěli vypadat sami, po tom toužili někde hluboko ve své mysli, to jim imponovalo. A když to vidí, tak je to vystraší, a říkají si – ne to je špatný výběr, vyberu si někoho jiného! Ale ten smyšlený ideál někde hluboko v podvědomí je tam stále. A tak stále dokola opakují tutéž chybu. A řešení? Zná je každá pořádná hospodyňka – když je doma špína, musí se vyčistit. S naším podvědomím, bloky a komplexy je to zrovna tak.

Malá inspirace na závěr. V polovině devadesátých let jsem byl na studiích v Německu. Ubytování bylo přímo luxusní – starobylá vila se zahradou, paní domácí lékařka v Max-Planck-Institutu, dům plný študáků z celé Evropy. A večeře se podávala přesně v 18:00 v jídelně. Všichni jsme museli být přesní a pomáhat s přípravou, jinak bylo zle.

Jednoho večera se opozdila Sofie, frankofonní Švýcarka, která byla v Německu na jazykovém pobytu. Přišla s desetiminutovým zpožděním, a z výrazu tváře bylo jasné, že se něco stalo. Paní domácí se jen zeptala, jestli je vše v pořádku. Sofie se dala do pláče, a jen krátce vyhrkla, že se právě rozešla se svým přítelem, rychle vstala od stolu a utekla. Všichni okolo stolu jsme ztuhli. V ten okamžik mi bylo Sofie líto, nevěděl jsem, jak ji pomoci. Chtěl jsem za ní jít a alespoň nějak potěšit, ale zůstal jsem dál sedět jako ostatní.

Situaci rozsekla až paní domácí. Pousmála se, a jen řekla – Inu to je mládí, chvíli smích a chvíli pláč. A vybídla nás k jídlu, aby nevystydlo. To je i má rada pro tyto situace: usmějte se a v klidu si dojezte jídlo. Aby vám nevystydlo.