ENERGIA NATURA > BLOG > LETIŠTĚ. Může to být to i váš příběh. (1.2.2018)
Letiště-podvědomí-peklo

LETIŠTĚ. Může to být to i váš příběh.

01. února 2018      Rubrika: To si musíte přečíst
Jazyk:

Vše, co je zde popsáno, je mojí osobní fikcí.
A každé ráno se modlím za to, aby to s námi takto nedopadlo.

 

Dnes odlétám zpět do Prahy. Dva pracovní týdny v Petrohradě uběhly jako voda. Nebudu zapírat, mám to tady rád. To město, ulice, lidi. Má to pro mě vždy takovou zvláštní nostalgickou atmosféru. Obzvláště na koci babího léta, které ale nebývá dlouhé. Teď je konec října a začalo typicky sychravé počasí. Mlha, vlhko, krátké temné dny. Od zálivu to pěkně protahuje. Vybral jsem si odpolední let. Taxíka si neberu, mám čas. Metrem a autobusem je to na terminál Pulkovo-1 slabá hodinka. Stejně tam budu ještě dvě hodiny čekat.

Stojím v odletové hale. Mrknu na hodinky. Hm. To mám spoustu času do odletu. V odbavovací hale nebyl skoro nikdo. To už dlouho nepamatuju. Jasně, je už mimo sezónu, ale stejně. A navíc letištní personál byl nebývale ochotný. Zvláštní. Někdy prudí s úplnými zbytečnostmi. Ale to je nakonec na každém letišti.

Rozhlédnu se kolem. Několik lidí mě míjí a míří dál do letištního koridoru. Hala je téměř prázdná. Tam je volné místo, říkám si. Docela bych si dal někde dobrý kafe. Sedám si do jedné z řady sedaček, a můj pohled zamíří nahoru. Restaurace „KAMCHATKA“. To je děs, pomyslím si, jak šíleně vypadá přepis z kyrilice do latinky. Ale kafe bych si tam dal. Počkám si, až mě někdo pozve, pousměju se v duchu.

Hovím si na sedačce a ukrajuju nudu pozorováním chlapa, který kolem mě krouží už dobrých deset minut na úklidovém vozíku. Je vidět, že si to ježdění užívá. Asi si v dětství moc nezajezdil na šlapacích autíčkách. Má zvláštní techniku jízdy. Dělá mokrou stopu, jak od slimáka. Ani nevím, jestli tu podlahu víc čistí nebo špiní.

Hlava mi pomalu klesá. Snažím se zabavit počítáním různě barevných dlaždic před sebou. Tohle čekání prostě nemám rád.

Najednou mi výhled na dlažbu zacloní obrys těla. Přede mnou stojí čísi nohy. Podívám se dolů na elegantní černé lakýrky. Sakra, co to je za dotěru? Co ode mě chce? Že by pojišťovák? Realitní makléř? Výhodná nabídka, která se nedá odmítnout? To mi ještě chybělo. Třeba jen potřebuje s něčím poradit.

Pomalu zvednu hlavu a prohlížím si obličej. Mladík, okolo třiceti, dobře padnoucí oblek, slušivá černá kravata, bílá košile. Atletická postava s uhrančivýma očima. To nebude Rus. Spíš to vypadá na takovýho italskýho gigola, co se líbí ženským. Usmál se a hned spustí,

—  Omlouvám se, že jsem Vás vyrušil. Rád bych se Vám představil.

Mluví plynule rusky s neidentifikovatelným cizím přízvukem.

—  My se známe?, reaguji překvapeně. A přemýšlím o jeho skutečné národnosti.

—  Myslím, že ano… Vlastně já Vás znám. A natahuje ke mně ruku s vizitkou.

Když si ji beru do ruky, všimnu si, že je prázdná. Už chci něco říci, a v tom se objeví uprostřed velkými tiskacími písmeny – P E K L O. A po dvou vteřinách text zase zmizí. Rychle se na něho podívám,

—  A to je co? Vy tady točíte nějakou pitomou reality show?

On jen mrkne na vizitku, a trochu posmutněle odpoví,  — Pardon, já jsem ty vizitky u nás zadal novému markeťákovi, přidělili mi ho teprve před týdnem, mělo tam být samozřejmě i moje jméno.

—  Samozřejmě i Vaše jméno? Hezký pokus.  Ale já vážně nemám čas na fórky, odseknu a chystám se vstát.

—  Promiňte, reaguje téměř prosebně,  — Mohl bych Vás pozvat na kávu, stejně jste to měl v plánu, ne? A významně se podívá na svítící nápis KAMCHATKA.

—  Hm…, budiž…, odpovídám po krátkém zaváhání. Tak, od tohohle chlápka bych pozvání čekal nejméně. 

Servírka byla vmžiku u našeho stolečku, postavila se přede mě a hned spustila,

—  Jedno dvojité espreso s mlékem, ano?  — A pro Vás jako obvykle?, hlavou kývla směrem k mému Italovi.

Ital se jen pousmál a bylo na něm vidět, že má radost, jak servírka správně odtušila moje přání. Ta jeho povýšená suverenita mě vnitřně dráždila. Nemám moc rád tyhle namachrované týpky, co se rádi předvádí před ostatními. Snažím se energicky zahájit rozhovor.

—  Tak co tedy potřebujete?

—  Nechci Vás samozřejmě zdržovat, ale máme u nás teď personální problémy. Zkrátka, rádi bychom s Vámi navázali externí spolupráci.

A neznatelně se pousměje.

—  Spolupráci? A v čem?, snažím se zakrýt mírné překvapení. Zvláštní, takovou odpověď jsem nečekal.

Naklonil se spiklenecky ke mně a povídá,  — Dělal jste přece ve stavebních investicích a řídil velké projekty. Nám se líbila ta Vaše originální metoda, flexibilní development se to myslím nazývalo.

—  Tak to teda klobouk dolů. Informace máte perfektní, odpovídám bez potlačovaného úžasu.  — A Vy jste z nějaké finanční skupiny? Tady v Rusku? Nebo zástupce zahraničního investora? To je nějaká nová metoda náboru lidí?

Ten člověk mě začal zajímat.

Kupodivu, Ital upadl zase do rozpaků.  — Víte, ono na té vizitce to byla pravda.

—  Co bylo pravda? To PEKLO? To je nějaký pokus o originální název akciovky?

Usměju se. Docela mě začíná bavit. Alespoň si ukrátím zbytek času do odletu.

—  No, akciovka, pravda, ještě nejsme. A váhavě pokračoval.  — Ale všechny moderní trendy, na které jste zvyklí, u nás máme samozřejmě zavedené.

A podíval se na mě zvláštně nepřítomným takovým pohledem.  — To není jak u těch nahoře!, s úšklebkem pohlédl do stropu.

—  Tak jo, odpovídám.  — Budeme hrát tu Vaši hru na Peklo. Klidně pokračujte.

—  Vy mi nevěříte?, zatvářil se překvapeně.  — A kdybych nechal zmizet tu servírku, tak byste mi uvěřil?

—  Na to nepotřebujete být z Pekla, odpovím ironicky. Co to je proboha za blázna? Pomyslím si.

On klidně pokračuje,  — Já přece vím, že jste inteligentní člověk, prostě mě vyslechněte, za chvíli vše pochopíte.

—  Kafe jste mi zaplatil, tak mluvte, mám ještě chvíli čas.

—  Víte, Peklo, to už dávno není ta romantika z pohádek. Čerti brali lidi do pytlů, znáte to. Popisovali nás jako dementy s kopytem místo nohy a kravským ocasem. Co je lidé navymýšlí za fantazie.  — Ale k věci, krátce se odmlčel. — Asi před dvaceti lety nám začal hrozivě růst počet lidí na příjmu.

—  Na příjmu? To je jako do nemocnice, směju se.

—  Ne, to je do Pekla, odpovídá s vážnou tváří.

A pokračuje,  — Tedy, návštěvnost nám v posledních desetiletích stabilně roste a to opravdu pekelně. No, a před deseti lety přišla první vážná krize. Už vás nemáme kam dávat.

A zase s tím svým křivým úšklebkem dodává,  — Ti nahoře nemají do čeho píchnout, a my se s toho dole můžeme… však víte.

Mávne otráveně rukou.

—  Hezká pohádka. A co s tím mám společného já?

—  Vidíte ty gejty před námi?, ukáže rukou dopředu.

—  No, vidím. A co má být?

—  No, tak to je třeba výborný prostředek k přesunu vás, lidí, k nám.

Začnu se bezprostředně smát.  — To mi jako chcete namluvit, že místo do letadla projdu přímo k vám do Pekla?

—  Co je na tom divného?, odpoví Ital téměř uraženě.  — No tak samozřejmě, platí to pouze pro vybrané typy předem schválených osob, a v gejtu musí být umístěna naše přemísťovací jednotka, něco jako ta časoprostorová brána z holywoodských filmů. Mimochodem, to je náš patent! Američani o tom umí natočit slušný trháky. U nás jsou jejich filmy dost populární. Třeba, ten, Martix! Souboj Dobra se Zlem. Hezká pohádka, velmi oblíbená.

Ital potlačuje ironický úšklebek.

Ježišmarjá! Za chvíli se ještě dozvím, že čerti letěli místo Američanů do vesmíru, a na Měsíci si udělali společnou párty. To by byl teprve trhák! Není náhodou ten chlap zfetovanej? 

Znova jsem si ho prohlédl. Jeho oči, jeho pohled. Najednou jsem všiml proměny. Byl nepříjemný. Pronikavý. A pálivý. Jako by skutečně nebyl z tohoto světa. Blbost, řekl jsem si.

—  Ale vůbec to není blbost, odpověděl náhle Ital.

—  Vy mi čtete myšlenky?, žasnu.

—  Chtěl jste přece nějaký důkaz, že si z Vás nestřílím.

—  Jak to děláte?

—  Mohu pokračovat?, odpověděl.  — Víte, my jsme museli změnit úplně styl práce. Pouze u nás, a ne tam nahoře jsou ti nejlepší kvalifikovaní odborníci, specialisti, dodává s důrazem v hlase.

—  No tak výborně. To jsem viděl u vašich vizitek. A proč chcete zaměstnat navíc mě?

—  Prosím bez té ironie, špitnul.  — Víte, museli jsme změnit plán převýchovy.

—  Tak teď v tom mám trochu zmatek. Tak jste peklo nebo polepšovna?

Ital se podívá neurčitě před sebe a rozvážně odpoví,  — Jejich charakterový profil je nevyhovující pro samostatnou práci v Pekle. Rozumějte, ti specialisté, které jsme dočasně přesunuli k sobě, se neumí slušně chovat. 

A pak obrátil hlavu a zabodnul do mě svůj pálivý pohled.

—  Prostě, nedá se jim věřit, chovají se u nás jako tady na Zemi, a na kvalitě práce se to bohužel podepisuje. Viděl jste sám tu moji vizitku.

Zase se krátce odmlčí.  — Jednoduše hledáme lidi z oboru, kteří už dříve poznali charakter chování našich klientů, a mají odborné zkušenosti v oborech, které potřebujeme.

—  A těmi klienty myslíte ty specialisty, co jste je sebrali, teda pardon, teleportovali nebo jak to nazýváte, do pekla?, reaguji opět jízlivě.

Rozhlédl se opatrně kolem.  — Vzpomínáte si ještě, jak jste byl přizván k řízení projektu výstavby letištního terminálu Sever 2 u vás v Praze Ruzyni?

—  Tak i tohle víte? Ale já jsem přece to přece odmítl. A vy víte proč!, vykřiknu tak hlasitě, až servírka za pultem zvedne hlavu.

—  Nerozčilujte se prosím. To je v pořádku. Máte dobrou referenci pro evropská letiště. Proto máme zájem o tu spolupráci. Vzpomínáte? Vy jste tam tenkrát všechny provokoval, chtěl jste mít ve všem pravdu. Tak Vás nakonec vyštípali jako bílou vránu. S takovým přístupem jste ale nemohl čekat nic jiného.

Tak to už je moc!, pomyslím si.  — Víte co!, zakřičím už nahlas.

—  Uklidněte se, říká konejšivým terapeutickým tónem hlasu.  — My přesně potřebujeme takový přístup. Hledáme někoho, kdo je u nás dokáže pořádně vyprovokovat k akci. Jinak převýchova nemá žádný smysl. To je logické, ne?

—  Tak moment. Řeknete mi už konečně, co to všechno má znamenat. Nebo to řeknu jinak, i kdybych nakrásně souhlasil se vším, co tady říkáte, tak ta Vaše teorie o převýchově a o Peklu má značné trhliny.

—  Jaké?, opáčí naoko udiveně.

—  Pokud si ještě dobře pamatuji ze školky, tak do Pekla nebo do Nebe se každý z lidí dostane až po smrti. Asi jste málo četl pohádky. Nevšiml jsem si, že by někde najednou začali všichni mizet, aby mohli jít na tu vaši převýchovu, jak říkáte. Nebo se mýlím?

—  Mýlíte se. Právě tak před deseti lety jsme na žádost těch nahoře…

Skočím mu do řeči.  — Tím myslíte Nebe?

—  Říkejte si tomu, jak chcete. Zkrátka, vybrané klienty přesuneme ještě za jejich života k nám na převýchovu. Aby měl alespoň někdo z nich šanci dostat se do toho svého Nebe. Po fyzické smrti, samozřejmě.

Zase se ušklíbl. A v tu chvíli ucítím lehký zápach něčeho spáleného. Co to je, přemýšlím. Takhle to naposledy smrdělo, když mi dělali laserem operaci očí. Fuj! To jde z něho nebo odkud?

Pohlédne na mě, jako by zase věděl, co se mi honí hlavou, klidně pokračuje,

—  Nechat někoho zmizet. Aby si toho nikdo v okolí nevšiml. To je přece jen otázka času. Čas. Čas je přece pojem relativní. Že zrovna Vám budu něco vysvětlovat.

A s výrazem zapáleného akademika pokračuje,  — Abych použil tu vaši vědeckou terminologii, my v Pekle pracujeme prostě v paralelní dimenzi a časoprostoru. Jasné, ne? Prostě to funguje. Čas u nás běží podstatně rychleji, a tak si můžeme dovolit vrátit každého klienta nebo hříšníka, zpět na Zemi do stejného okamžiku, z kterého jsme si ho vypůjčili.

—  Vypůjčili?, ptám se,  — To je zajímavý slovník.

—  Víte, odpoví,  — Peklo nemá na nikoho definitivní nárok během jeho života tady na Zemi.

To už prostě nemá cenu. Já se tady vybavuji s člověkem, který snad ani člověk není. Asi je to čert, který vypadá jako Ital, ale mluví zvláštní ruštinou, a do toho neustále vyzývavě mrká na servírku, která neobratně předstírá stydlivost, a pořád se připitoměle hihňá. Ještě má tak odpudivě obarvené vlasy na blond. Na obličeji ji září divotvorné kreace nějakého šíleného pudru s krémem, pod kterým se dá tušit pokožka v ne právě nejlepší kondici. Na tu aby se jeden bál sáhnout.

Sakra, proč ten čas tak pomalu běží? Pohledem na hodinky tady sedíme sotva dvacet minut, a já bych hádal tak minimálně dvě hodiny.

—  A jak to vlastně u vás vypadá?, ujímám se znova aktivity a snažím se o neutrální tón v hlase.

—  No právě, k tomu Vás potřebujeme. Snažíme se, aby to u nás vypadalo co nejpřirozeněji. Smažit někoho v kotli stejně nemá valný efekt, dodává a pátravým pohledem sleduje moji reakci.

A hned pokračuje,  — To byl vtip s těmi kotli, samozřejmě. Nikdy jsme to nedělali. Nač taky?

—  Asi máte lepší metody likvidace?, přistupuji na jeho styl komunikace.

—  Proč to říkáte? Vy sami jste nás stvořili, a teď se vám to najednou nelíbí? Používáme jen to, co na vás platí a má nějaký efekt. To vaše všeobecné Dobro a Láska…, zakroutí hlavou a protočí své ohnivé oči nahoru, – My prostě potřebujeme vše zautomatizovat, jako to máte tady na Zemi. Jen se podívejte na ten terminál, ty gejty, ta organizace. Prostě paráda. A všichni se obslouží sami až do letadla, nikdo nemá problém. A stejný princip funguje na všech letištích. Prostě paráda.

A v jeho očích vidím už jasný ohnivý záblesk. Mráz mi přejede po zádech.

—  A k tomu potřebuje každého schopného z vás lidí, kteří nám pomohou vše odborně dokončit, pokračuje s fanatickým zaujetím.

—  Kde berete materiál a suroviny?

—  No přece u Vás na Zemi. Máme své nákupčí.

—  To jsou lidé?

—  Ne, čerti. To jste chtěl slyšet? My se ale tak nenazýváme. To je jenom váš, lidský slovník.

—  Ale k věci. Potřebujeme hlídat peníze. Rozpočet. Investice. V tom jste přece podle mých informací vynikal, ne? Všichni Vám tam plakali, že za míň to nepostaví, a Vaše oblíbená slova vždy byla – když dodavatel brečí, že za méně to nejde, tak mu zbývá poslední rezerva 30%. Je to tak správně?

—  To byl přece vtip…, cítím, jak se mi začínají červenat uši,  — Se slušnými firmami jsem se vždy domluvil. A vždy k oboustranné spokojenosti!

—  No, tak to nebudeme protahovat, rázně mi vstupuje do hovoru,  — Ty slušné, jak Vy říkáte, si škrtněte, a ten zbytek najdete u nás. Ty přece také dobře znáte?

Přistihnu se, jak na něho civím s vytřeštěnýma očima. K tomu cítím jeho netrpělivost.

—  Tak co, plácneme si konečně?, v jeho hlase je už znatelná nervozita.

Já si najednou uvědomuji, že už to vůbec není hra. Docela vážně vyjednávám o nové práci. Vše, co mi tady řekl, začínám brát zcela vážně. Vždyť já to už nemám šanci odmítnout!

Mám ztuhlé celé tělo, a pořád čekám, že se něco stane. Třeba jsem v nějakém špatném snu, a za chvíli se probudím. Ať už to skončí! Proboha!

Hlavně zachovat klid! Snažím se opět najít ztracenou rovnováhu. To půjde. Dodávám si odvahy. A na co bych se měl ještě zeptat? Peníze! No jasně!

—  A co můj honorář?

—  Vyberte si. Peníze, služby, lidé.

—  Služby? Jaké služby? Jací lidé?

—  No prostě, když budete chtít třeba v budoucnu rozjet něco nového, nějakou činnost, najít si zajímavou práci, pomůžeme, zařídíme. Nebo se budete chtít s někým zajímavým seznámit, spolupracovat, není problém. Je na tom něco nejasného?

— A to je možné také …

—  Ne! Lobbing neprovádíme, internetová seznamka tady nejsme. My jsme Peklo, člověče.

A začal po mě blýskat svýma ohnivýma očima.

—  Promiňte, omluvně klopím hlavu.

V hlavě se mi všechno vaří. Kam mě to vmanipuloval? Vždyť já mu to tady všechno žeru! A to jsem si chtěl jen původně zkrátit čekáním u kafe. No jo, letadlo. Už je čas jít!

Mezitím s potlačovaným děsem pozoruji, jak ke mně pomalu po desce stolku sune jakési lejstro. Asi smlouva o spolupráci. Tak nějak si představuji upsání se Státní bezpečnosti za totáče. Teď určitě můj pekelný Ital vytáhne odněkud husí brk a začne mě píchat do prstu! Myšlenky se mi točí a honí silou orkánu.

On mě jen celou dobu mlčky pozoruje, pořád ke mně posunuje ten papír. Jasně, že ví, na co myslím!

—  Ale přece jen ještě jedna věc, kterou chci znát.

Konečně jsem přerušil to zoufalé mlčení.

Překvapeně se na mě podívá,  — A co chcete znát?

—  Vzpomněl jsem si, povídám,  — Že v našich pohádkách existuje jedno základní pekelné pravidlo, a to, co Peklo jednou schvátí, vícekrát již nenavrátí. To už také neplatí?

Ital náhle přestal sunout papír a začal rychle otáčet hlavou, jako by někoho hledal.

—  Nedáte si ještě něco k pití?, a oči mu rychle těkají po restauraci,  — Kde je jenom ta servírka?

—  Jste nějaký pobledlý. Není Vám něco? Haló! Co je s Vámi? Haló!

Otevírám pomalu oči, nade mnou se naklání nějaká ženská postava v tmavém kostýmku.

Cítím, jak se mi motá hlava. Všechno kolem mě vidím rozmazaně. Snažím se více zaostřit. Aha, nějaká mladá blondýnka.

—  Znám ji?, pátrám rychle v paměti.  — Ale, vždyť vypadá jako ta servírka od Itala!

—  Pane, stalo se Vám něco?, povídá ta slečna docela milým hlasem.

—  Kdo jste?, vykřiknu.  — Vy jste od nich, že jo! Nedělejte ze mě blbce!

—  Já Vám nerozumím. Cítíte se v pořádku? Asi jste usnul. Jakým letadlem odlétáte? Já Vás doprovodím k odletové bráně, ano?

A s úsměvem ke mně natahuje ruku.

—  Běžte ode mě!, řvu nepříčetně, To určitě! Já o žádnou spolupráci s váma nestojím!

Slečna se náhle přestane usmívat a vystrašeně mě pozoruje.

Vzpomenu si ještě na středověké vymítače ďábla,  — Apage Satanas! Apage Satanas!, Apage Satanas!!. Křičím to stále dokola a dokola, až do úplného ochraptění.

Najednou se podívám kolem sebe. V kruhu okolo mě stojí hlouček osob a mlčky mě pozorují. Nevypadá to, že by to na ně udělalo nějaký dojem. Prohlížejí se mě těmi svými upřenými pohledy, ze kterých se tu a tam zablýskne. Příšerné ohnivé oči. Mají je všichni! Zkamením hrůzou.

Přece to tady nezabalím. Když jsem sám přišel, tak tady sám odejdu!

Kašlu na letadlo. Kašlu na kufry. Kašlu na všechno. Hlavně se dostat ven!

Vší silou se snažím vstát. Servírka svojí proti mně. Tak ty neuhneš? Beru ji za paže, brání se, pevně ji chytím a odhodím její drobné tělo stranou. Kruci, kde je ten nejbližší východ?

Rozběhnu se směrem, kde tuším nejbližší nouzové dveře. Dostanu se z budovy, a pak nějak přes letištní plochu. To musí vyjít!

Za zády najednou uslyším mužské hlasy. Je jich čím dál víc. Volají. Křičí. Nerozumím jim.

A pak cítím dusot nohou. Ten hluk stále sílí. Ani už nevím, odkud to na mě padá. Neotáčím se. Podlaha se začíná chvět. Celé moje tělo začíná vibrovat. Každý další otřes se mi zapíchne do kůže jako malá jehla. Zdá se, že to nikdy neskončí.

Hlavou mi projede šílená myšlenka,  — Tak proto tady bylo dneska tak málo lidí! To si nás všechny dopředu vybrali? Proč jsem byl tak pitomě ješitnej? To už je vážně pozdě? Sakra!

V Pekle právě zahájili další loveckou sezónu.

Líbilo by se vám takové Peklo?

NE 15