ENERGIA NATURA > BLOG > Kde slavili Havel se Schwarzenbergem Silvestra? (30.12.2017)
Restaurace, kde slavil Václav Havel Silvestr

Kde slavili Havel se Schwarzenbergem Silvestra?

30. prosince 2017      Rubrika: To si musíte přečíst, Vztahy, vztahy, vztahy
Jazyk:

Věnováno k nedožitým 85. narozeninám první dámy, paní Olgy Havlové.

Náš lázeňský pobyt v Baden-Badenu se už pomalu chýlil ke konci. Od mého dobrého známého jsem dostal tip na jednu výletní restauraci nedaleko města, přímo uprostřed vyhlášených viničních tratí. Nic snobského jsem nechtěl, ale dobrou domácí kuchyni, slušného majitele a příjemné prostředí.

Když jsme přijeli večer na místo, čekalo nás stylové německé stavení s interiérem ze sedmdesátých let, vše ale působilo čistě a útulně. Okolí bylo nádherné. Kopcovitá krajina pokrytá vinou révou kam se podíváš.

Rezervovaný stůl v rohu místnosti, odkud by přehled po celém lokále. V nevelké restauraci sedělo kromě nás i několik Francouzů. Majitel nás už čekal. Dobrácký strejda s prošedivělými vlasy a knírkem. A hned se hrnul k nám. To je kuchař, číšník nebo majitel?

—  Připravil jsem pro vás speciální menu. Váš známý mi volal, mrkl na mě spiklenecky.

Aha. Takže majitel, který je i šéfkuchařem. Dobrá volba. A pohled mi utkvěl na jedné ze stěn, kde visela zarámovaná michelinská hvězda pro nejlepší regionální kuchyni v okolí.

—  Ochutnáte také naše víno?, zeptal se vzápětí.

—  Ale určitě. Proto jsme tady, odpovím s úsměvem, —  Ale nebudeme si hrát na nějaké velké znalce. Máte tady francouzské hosty, jak vidím. Schválně, jaký ročník vína a sortu vybrali?

— Ti?, ušklíbne se,  — Nejdříve hodinu vybírají, vše zkritizují, a pak si dají minerálku.

Přiznám se, takovou odpověď jsem nečekal.

Všiml si mého úžasu, a pokračuje, 

— Vy asi neznáte naše francouzské sousedy z druhé strany hranic.

—  Myslíte z Alsaska?, reaguji.

—  Nejenom. Myslím všechny, kteří se k nám do Badenu přijíždějí každý týden umýt a vykoupat.

—  Jak to myslíte?, znovu se ptám. Má na Němce specifický styl humoru. Asi nějaký místní srandista, napadne mě.

—  A vy jste si nevšimli, jak je v lázních o víkendu narváno. Samý Francouz. Mají to se slevou. Říkáme tomu francouzské lázně. Ale když se umyjí, tak proč ne. Alespoň nesmrdí.

A začne se hlasitě smát.

Aha. Tak je to srandista. Hm, na to mě známý neupozornil.

Náš hostitel pokračuje,

— Tady vždy bylo historicky území Švábského vévodství než ho Bavoři ukradli. A Vždy jsme měli co do činění s Horním Burgundskem než s dnešním Německem. Vidíte ty stromy?, a ukázal západním směrem k jednomu z oken,  — Tak tam už je dnešní hranice Francie. A každý rok na podzim tak dělají ohňostroje a další pitomosti, div nám to nelítá do chalupy.

A krátce se odmlčel,

— Ale zase lepší, než kdyby nám sem házeli bomby, dodal ironicky s cukajícími koutky úst.

Do nastálého mlčení nám servírka přináší první chod.

—  Nechte si chutnat, popřeje nám majitel. A spěšně odběhne do kuchyně.

Víno, které nám pomohl vybrat, bylo skutečně výtečné. A majitel chtěl slyšet pochvalu.

—  Vy jste z Prahy?, zeptal se bezelstně, jakoby nic nevěděl.

—  Ano. A Vy jste už byl  Praze?, odpovídám. To je vždy dobrý otevírák rozhovoru. Praha zabírá na většinu Němců. Ódy na kouzelné město nad Vltavou…

— Chystáme se tam s manželkou. Až jí to zdraví dovolí, reaguje vcelku neutrálně.

A najednou mu zasvítí oči radostí,  — Víte, že jsme tu měli na návštěvě vašeho prezidenta? Havel se jmenuje, myslím.

—  To si děláte legraci, ne?, začnu se nevřícně usmívat.

—  Ale vůbec ne. Počkejte. Mám ho tady podepsaného.

A na chvíli kdesi zmizel. No, to jsem zvědavý, co to bude zase za vtípek, pomyslím si.

Vrátil se asi za tři minuty s vázanou knihou a zářícíma očima. Ta knížka vypadala jako velký starý památník, do kterého jsme jako děti zapisovali svá přání a pozdravy. Položil ji na stůl, otevřel a začal spěšně listovat,

— Tak, tady ho mám, A hrdě s výzmaným pohledem ukázal prstem na stránku, kde bylo pět podpisů.

Podívám se a vidím, Václav Havel. Olga Havlová. Zbývající podpisy mi nic neříkaly.

 Václav Havel

Najednou ukázal prstem na další podpis pod Olgou Havlovou,  — Víte, kdo to je? Ne? Přece Váš kníže z Rakous. Jak se jmenoval? Myslím… Schwarzenberg? Znáte ho u vás v Praze?

—  Ano, samozřejmě, odpovídám překvapeně.

—  Byla tady s nima legrace. A paní Olga se chovala jako skutečná dáma. Přijeli až na Silvestra. Vždyť to tady vidíte.

Ukázal na datum. 31. 12. 1990. A pokračuje ve vzpomínkách,

—  Po půlnoci už tu byli všichni v náladě, tak jsme si z vašeho knížete dělali legraci. Pořád dokola opakoval, že má titul knížete von Böhmen und Mähren (Čech a Moravy). Já jsem už nějak špatně rozuměl. Tak jsem mu začal říkal Bohnen und Mähren (bohnen - fazole, pozn. autora). Ale byla s nimi legrace.

Podíval se krátce na mě. Bylo vidět, že se mu ten Silvestr líbil.

Náhle se otočil za sebe. Ve dveřích kuchyně se objevila ženská postava. Kdo to je, ptám se sám sebe. Starší žena s docela bílými vlasy, vyhublým obličejem, sotva se držící na nohou. Zaujaly mě její velké zářící oči. Asi matka, odhadoval jsem v duchu. Pomalu šla k nám. Náš hostitel k ní ihned doběhl a velmi něžně ji objak kolem ramen a pomalu s ní došel až ke stolu, kde jsme seděli,

—  Chtěl bych vám představit moji manželku, řekl s neuvěřitelnou hrdostí a pýchou v hlase.

To bych teda nečekal. K tomuhle týpkovi bych pasoval docela jinou panímámu. Že by toho srandistu jen předstíral? Nedalo mi to. Chtěl jsem zjistit, co za tím je.


Až později jsem se od jeho přátel dozvěděl šokující příběh. Šokující? Jak pro koho…

Se svojí manželkou si před dvaceti lety otevřel restauraci a chtěl být nejlepší v dalekém širokém okolí. Podřídil tomu vše. Kromě jedné věci. Nikdy si nedal vzít svůj osobní život. Všechny volné chvilky trávil se svoji manželkou, kterou miloval jako nikoho jiného. Někteří to považovali za přehnané. Patetické. On ne. Měl práci. Restauraci. A manželku. Před sedmi lety si společně vyšli na odpolední procházku. Dělali to tak každé volné pondělí. Byl to jejich rituál.

V lese se jeho milovaná žena náhle zhroutila na zem. Ztratila vědomí, a už ho nenabyla. Na místo nebylo možné přijet autem. Jediným řešením zůstával záchranný vrtulník. Transport na kliniku vzdálenou 80 kilometrů. Minuty běžely. Desítky minut.

Před vámi leží nejdražší člověk na světě, který možná umírá. Nevíte si vůbec rady. Co dělat. Co je nejlepší. Zůstat a zavolat pomoc? Táhnout tělo směrem k vesnici? Křičet? Zoufale pobíhat okolo?

Pomoc přišla za několik hodin. Vnitřní krvácení do mozku. Tak zněla lékařská diagnóza. Prognóza? Mizivá šance na přežití. Bohužel. Pomoc přišla příliš pozdě.

Přežila. Zázrak. Je ale v kómatu. Je šance na probuzení? Mizivá, říkali lékaři. Specialisté a profesoři v tom měli jasno. Měl byste se s tím vyrovnat. Přírodě prostě neporučíme, řekli okamžitě našemu srandistovi.

Jako by je neslyšel. A tak začal dojíždět každý den na kliniku. Musel kompletně změnit svůj program. Svoji práci. Sehnat peníze na podpůrnou léčbu. Propustit část personálu restaurace, který by už nebyl schopen zaplatit. Měsíce běžely. Roky. Nikdo z lékařů mu nedával šanci. On chtěl být tvrdošíjně se svojí manželkou. Každý den. Držet ji za ruku. Hladit ji po tváři. Říkat ji něžná slova. Mluvit s ní o každodenních starostech.

Po třech letech se stal zázrak. Jeho milovaná se probrala z kómatu. Nehýbala se. Nemluvila. Jen se na něho dívala svýma očima. Nebyly zářící. Spíše prosebné. Klidné a smířené.

Lékaři si našeho milého srandistu opět pozvali na kobereček – stal se malý zázrak, to ano, ale vaše žena už nikdy nebude chodit. Budeme se snažit naučit ji alespoň pár slov. Ani na toaletu si sama nedojde. Smiřte se s tím. Přírodě se prostě nedá poručit.

Nesmířil se s tím. Neslyšel je. Za další vypůjčené peníze a zbytek úspor zařídil pobyt v léčebně pro dlouhodobě nemocné. Blíž ke své restauraci. Zaplatil rehabilitační sestru. Každý den s ní trávil alespoň dvě hodiny. Zlepšení bylo minimální. Restaurace se mu rozpadala pod rukama. Přátelé a známí mu říkali, ať ubere, pro manželku udělal víc než kdokoliv jiný. Takhle se úplně zničí. A ona by si to určitě nepřála.

Neslyšel je. Z jeho přátel mu nepomohl nikdo. Po třech letech přišla malá změna k lepšímu. Manželka zvládla několik základních slov a začala dokonce nepatrně hýbat končetinami. Tentokrát už konzultaci s lékaři nevyhledal. Za dalších patnáct měsíců už byla schopna manželka udělat několik kroků. S berlemi a jeho pomocí. Ale udělala je. Začala mluvit. Pomalu. Ale začala. A vrátila se jí zpět záře do jejích očí.

Představte si sami takovou situaci. Obětovali byste někomu sedm let svého života? Bez záruky, že vám to někdy vrátí. Může zemřít. Může vás opustit. Může cokoliv. Vy máte jen svou Víru. To je to, co vás drží při životě, abyste se docela nezbláznili. Jen vaše Víra vám najde skutečnou Lásku. A skutečný Vztah. Vše ostatní je jen iluze. Hra. Každému se dostane to, co si zaslouží.


D O V Ě T E K

Ta restaurace už neexistuje. Majitel vše prodal i s názvem konkurenci a odjel neznámo kam.
Představuji si, co teď asi právě dělá.
Vždy se těšil na moře, slunce a teplo.
Španělsko.
Pronajali si tam s manželkou malý domek na pobřeží.
Plánují otevřít malou rybí restauraci.
Manželka bude nabízet hostům své vyhlášené dezerty.
Nechcete je navštívit?